Je pro mne překvapivé, že se do ankety našeho „Dialogu“ („Co dělat, abychom zachovali komunistické hnutí…?“), zapojila i jedna z nejpřednějších a dlouholetých funkcionářek KSČM, místopředsedkyně ÚV KSČM a europoslankyně K. Konečná. Tuto skutečnost je třeba hodnotit pozitivně. Její náměty se mohou na první pohled zdát zajímavými a pozitivně perspektivními. Avšak pro svou přílišnou abstraktní obecnost a to v porovnání s jejími dosavadními politickými postoji a přístupy ve vysokých funkcích, u mne vyvolává jisté pochybnosti.
Ač autorka již po víc než 15 let působí ve vrcholných funkcích KSČM (v letech 2002 až 2014 poslankyně Parlamentu ČR za Moravskoslezský kraj, členka KSČM od roku 2005, kde vykonává funkci stínové ministryně pro resort evropské politiky a EU. Od poloviny roku 2014 je poslankyní Evropského parlamentu, v dubnu 2018 se stala místopředsedkyní KSČM) se teprve až nyní „probouzí“ a žasne nad tím, co se v KSČM děje a jak se ta situace „bohužel dostala tak daleko“. Deklaruje, že jí jde o to, aby „komunisté v ČR opět pozvedli hlavu“, kdy před námi „není většího úkolu než udržet KSČM mezi parlamentními stranami.“ Přitom by měla vědět, že tato kritická situace „zraje“ již nejméně deset let. A zcela výrazně, krizově, v posledních pěti, třech letech, kdy ona zastává jednu z nejvyšších pozic ve vedení KSČM.
K jejímu varování v závěru textu, že „přešlapávání na místě, zakonzervování stavu“ by bylo „cestou k úplné likvidaci jedné z nejsilnějších komunistických stran“, je třeba dodat, že se tak dělo a děje, nejen jak jsem uvedl, minimálně oněch 5 až 10 let. Podle mne, ona likvidace, započala již falešně zaměřenou transformací KSČ v KSČS (KSČM a SDL – KSS). Neboť přechodem v KSČM, došlo ne k obrodě, obnově skutečně komunistického charakteru strany, ale naopak. K teoreticky, světonázorově a tím i programově k záměrnému převzetí, osvojení si ideologie antikomunistické, Socialistické internacionály, pravicových socialistických, sociálně demokratických stran (viz dokumenty 1. sjezdu KSČM - říjen 1990 a 18. sjezdu KSČS - listopad 1990). Náhodnou skutečností proto nebyly snahy převést KSČM (její členy) do řad sociální demokracie, jak to potvrdil, při odchodu z funkce její prvý předseda J. Svoboda.
KSČM jako „moderní levicová strana“ se dle jejího předního ideologa M. Ransdorfa (M. R.) měla řídit „neideologickou ideologií“ a jít jako „socialisté cestou revolučního reformismu, kdy pokládají při nových třídních poměrech za možné pokojně přecházet k socialismu. Budou buržoazii vázat tak, aby při realizaci svých cílů musela jít na třídní spolupráci.“ Podle něj měl být proto vzorem přetransformované KSČ (v KSČM) ne Lenin, ale MARTOV (vůdce ruských menševiků – sociálních demokratů) a MITTERAND (předseda Francouzské socialistické strany - FSS) - viz O krizi komunistického hnutí, Sborník „K vytvoření moderní levicové strany“, vydal ÚV KSČ, 1990. Tento přístup tak či onak působí nadále na ideologii a politiku vedení KSČM dodnes. A K. Konečná jako europoslankyně a místopředsedkyně KSČM, tedy jeho kolegyně, byla bezesporu i jeho „pilnou žačkou“, jak vyplývá z mnoha jejích prezentací na internetu.
Proto není náhodou, že je podle ní (tak jako podle M. R. - „ikony“ dominující většinové části teoretické fronty KSČM i části Restartu) „Evropská unie de facto projektem socialistickým“ a jedinou cestou k systémové změně, je cesta demokratická, cesta reforem („revolučního reformismu“?), tedy cesta k „demokratickému socialismu“. (Konečná: Demokratického socialismu chceme dosáhnout demokraticky). Ten se ovšem stal mnohaletým chimérickým projektem již Socialistické internacionály na počátku padesátých let. Její mnohočetné sociálně demokratické a socialistické strany při odsouzení a zavržení marxistického, vědeckého pojetí socialismu (jako první fáze komunistické společenské formace) vsadily na „modernizaci“, „vylepšování“ kapitalismu. Takovéto a obdobné přístupy značně zdomácněly nejen v teoretickém zázemí KSČM, ale i v širším tzv. levicovém prostoru.
Proto byl zcela zatracen marxismus-leninismus (podle některých ideologických „expertů“ KSČM prý „mytologie“ třídy stranického a státního, řídícího aparátu). Leninismus (jako ruská mutace marxismu) byl potlačen a marxismus „zmodernizován“ = zrevidován do podoby liberálního, bezzubého reformismu.
Je třeba vidět, že uplynulo dalších víc než 30 let a francouzští socialisté jako celá eurounijní tzv. levice (podporovaná fakticky i europoslanci KSČM), při své horlivé spolupráci s velkoburžoazií,
neučinila ani minikrůček v „pokojném přecházení k socialismu“. Naopak nese jen plnou spoluodpovědnost za probíhající krize kapitalismu, včetně „coronakrize“. Přední a nejvzdělanější ideolog KSČM (Ransdorf) tedy předložil této straně jen falešnou ideu = „vizi“, chiméru! KSČM ji nakonec ve značné míře převzala a je tak na tom koneckonců mnohem hůře než při svém „transformačním zrodu“ v roce 1990.
„Přecházení k socialismu“ a socialismus? To byla a je u buržoazních socialistických stran, jen fráze. „Vábnička“, „bludička“, zaměřená na skutečně levicově, přesněji řečeno pro socialisticky, orientované občany. Šlo a jde o to, aby byli vtaženi do falešné hry, jejíž podstatou je uchovat, zachránit kapitalismus jeho „zmodernizováním“, aby mohl být pro většinu lidí snesitelnějším a stravitelnějším. A to i přes obrovské rozpory, sociální nerovnosti, kdy se trvale, nepřetržitě otevírají nůžky, mezi stále více a více bohatnoucí nepatrnou menšinou a chudou a stále více chudnoucí, naprostou většinou společnosti. Cestou k tomu mají být určité sociální ústupky, „okořeněné“ propracovanou manipulací, při frázích o demokracii, lidských právech a svobodách.
Proto je na místě otázka, zda existuje nějaká záruka, že se K. Konečná, její tým a partneři (společenskovědní profesionálové, pracující na „Komunistickém manifestu 2.0“) nechystají nadále pokračovat ve výše uvedené cestě. A pod „praporem záchrany“ komunistické strany nebudou zachraňovat její dnes fakticky dominující, v podstatě nekomunistický charakter! A pod falešnou vlajkou „komunistického“ zaměření nebudou jen mást skutečné stoupence antikapitalismu. Místo toho aby udělali vše pro zastavení onoho procesu její (KSČM) dekomunizace a vytvořili podmínky a předpoklady pro obrat k obnově jejího, cíleně opuštěného, komunistického charakteru. Vše pro návrat ke kořenům, samozřejmě při naprostém respektování dnešní, zásadně proměněné reality, nejen oproti dobám před rokem 1990. A to při uplatnění dialekticko-materialistického, ne marxologického, ale marxistického, marxisticko-leninského kritického myšlení, přístupu.
Je třeba zde připomenout, že tato dle K. Konečné „z nejsilnějších komunistických stran“ se udržela na politické scéně, zejména proto, že bylo nakonec umožněno referendum o názvu strany, tím byl zachován název komunistická strana. Takže o tom nakonec rozhodla – v protikladu se zájmem některých nejvyšších představitelů - většina členské základny. Učinila to tedy většinová část členské základny KSČM, pocházející z oné, na mimořádném sjezdu (v prosinci 1989) odsouzené a zatracené KSČ. Byly to tedy ony „staré“ a „nepřijatelné“ tváře, které jeden z nejvlivnějších představitelů a ideologů KSČM, nekomunista J. Dolejš (zdatný prorežimní ekonom), nedávno označil za „zombie“… Jinak by tato strana byla obdobně, bleskově přetransformována tak, jak k tomu došlo na Slovensku se SDL-KSS. Ta bezostyšně odhodila název KSS a tím se svým plytkým názvem (Strana demokratické levice) a politikou stala nepřijatelnou nejen pro skutečně levicové - tady pro socialistické voliče. Opožděně znovuobnovená KSS svůj návrat již nezvládla.
Jestliže by u nás slovo „komunistická“ (které stéle ještě přitahovalo nejen bývalé členy KSČ a její sympatizanty) z názvu strany tehdy zmizelo (a bylo nahrazeno např. názvem „Strana práce“ nebo „Strana demokratického socialismu“ apod.), pak by s největší pravděpodobností z politické scény zmizela i ona, ač v podstatě nekomunistická, ale na KSČ přeci jen (značnou částí členské základny, právně i ekonomicky) navazující strana – KSČM. A to zřejmě již někdy v polovině 90. let.
Jak jsem již naznačil, K. Konečná informuje o tom, že dala dohromady skupinu odborníků, profesionálů pracujících na „Komunistickém manifestu 2.0“, který prý musí „zapůsobit právě tak, jako Komunistický manifest v roce 1848 („Klobouk dolů“, kdyby tomu tak mohlo být, ale to jsou spíš jen „sny“… – Z. K.). Přitažlivý a jasný program pak pomůže zajistit příchod nových stoupenců - i těch, kteří jej budou mít za úkol realizovat ve veřejných volených orgánech. Nové tváře, odborníci ve svých oblastech a profesionálové na politickou reklamu a marketing, je to, co komunistické hnutí potřebuje jako sůl…“
Opravdu?! Jde o komunistickou stranu, nebo obchodní firmu, o podnikatelský projekt? Zdá se, že pro K. Konečnou a jí blízké funkcionáře a aktivisty jde opravdu o zachování, jak si to asi v duchu přejí, jejich „firmy“ o udržení lukrativních postů v ní, pro sebe, pro ty výše postavené.
Je pro mne otázkou, zda se ona (pro níž, jak se dříve vyjádřila) je komunismus něčím tak vzdáleným, až vlastně nedosažitelným) bude se svým týmem odborníků, z teoretickometodologického hlediska řídit Marxovými závěry o komunistické společenskoekonomické formaci, kdy první fází vývoje této
formace je socialismus? Společenský systém založený NE na „pluralitní“ rovnosti všech forem vlastnictví, ALE na odstranění kapitalistického vlastnictví výrobních a jiných ekonomických (banky aj. finanční ústavy, přírodní zdroje apod.) prostředků a jeho nahrazení společenským vlastnictvím, jeho formami atd.
Tak jako zde nejde a nemůže jít o kapitalistický, formálně pluralitní politický systém, při existenci jakýchkoli politických stran, tedy i těch jednoznačně (pro)kapitalistických, antisocialistických a antikomunistických, jež by „legálně“, za pomoci „přátel“ z ostatního kapitalistického světa, mohly usilovat o odstranění socialismu atd. atd.
Přitom, již K. Konečné chápání Evropské unie jako socialistického projektu, jednoznačně odhaluje její nepochopení marxistického přístupu nejen k socialismu.
Ještě jednu poznámku na závěr. Podle ní je prý „nutné pracovat opravdu kolektivně bez osobních ambicí i animozit. Jen kolektivní spolupráce a tým lidí, kteří vůči sobě mají důvěru a kteří dovedou získat důvěru většiny stranické základny, je zárukou úspěšného naplnění daného cíle.“ To zní pravdivě a nelze to než ocenit. Ale jak je tomu ve skutečnosti? Např. výzvu ke spolupráci s ní, ze strany řady funkcionářů z okresních výborů KSČM, zejména pak J. Skály, představitelů RESTARTu a MLOKu, obratem odmítla. Cituji: „Pokud se týká případně volby nových funkcionářů, tak variantu, kterou v dopisech navrhuje J. Skála a řada dalších, jsem navrhl a podpořil jen já. Nakonec se stejně ukázalo, že je bezpředmětná, protože s. Konečná s ní zásadně nesouhlasí.“ (Z informace o jednání VV ÚV KSČM)
Možná tomu napomohli i anonymní autoři textu „Tezí pro zprávu ÚV KSČM o činnosti strany v období od X. sjezdu KSČM do XI. sjezdu KSČM“ a to v části Období mezi X. a XI. sjezdem KSČM, kteří v tomto oficiálním podkladovém dokumentu, píší, cituji: „Uvnitř strany aktivizací tzv. neformálních názorových skupin, které postupně usilují o určitý organizační rámec a přesouvají se z pozice názorových platforem k podobě Stanovami nepovolených frakcí. Konkrétně jmenujme Marxisticko-leninský odborný klub, resp. ideově programovou aktivitu „Restart“.
Shrnu-li: K. Konečná již po dvě desetiletí aktivně působí ve vysokých funkcích a z toho právě téměř ty tři poslední a nejhorší roky, jako místopředsedkyně KSČM. A teprve nyní, na prahu voleb do PS ČR, se probouzí z „hlubokého spánku“. Jako probuzená „korunní princezna“ předsedy strany V. Filipa se tváří, jakoby vše již věděla a pochopila dříve. Staví se do pozice, že jen ona (a její odborný, dle ní bezesporu nejschopnější tým), by měla mít monopol nejen „na pravdu“, ale především na převzetí moci v KSČM.
Na co však nesmíme zapomenout, je skutečnost, že iniciativy upozorňující na nedobrou a dnes již krizovou situaci v KSČM, se výrazně projevovaly již na předchozích dvou sjezdech (IX. a X.) a K. Konečná žádné závažné problémy v politice KSČM neviděla.